Listopadová novinka od nakladatelství BB art Napsáno krví je již jedenáctá kniha ze série Robert Hunter od Chrise Cartera.
Kniha se odehrává půl roku po předchozím díle Nenávist. Tentokrát se k detektivům Hunterovi a Garciovi dostane pachatelův soukromý deník a jejich úkolem je zjistit komu patří.
„Člověk je v životě nejosamělejší, když vidí, jak se mu před očima bortí celý jeho svět a on nemůže dělat nic než přihlížet.“ - Hunter
Robert Hunter je můj nejoblíbenější detektiv. Na knížky Chrise Cartera jsem přišla o prázdninách a okamžitě jsem si je zamilovala. Prvních deset dílů jsem četla najednou a nemohla jsem se dočkat této novinky. Vzhledem k tomu, že díl Nenávist (spolu se Zlobou a Jeden za druhým) považuji za nejlepší díl série. Měla jsem od knížky velmi vysoká očekávní.
„Lidé dělají chyby. My všichni. Jsme lidé. Když mysl zatemní žal, racionální myšlení někdy prohraje boj a lidé dělají chyby. Nikdo tomu nedokáže uniknout. Patří to k procesu uzdravování. Patří to k tomu, že se snažíme postavit zpátky na nohy poté, co nás ztráta srazí na lopatky.“ - Hunter
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem první knížky četla narát a tuto s odstupem, ale přišlo mi, že Robert se charakterově trochu změnil. Přišel mi hodně rozvážný a tichý. Zase na druhou stranu potom všem, co prožil, se není čemu divit. Každopádně i tak je ve vrcholné (i fyzické😉) formě.
„Nejzákladnější, nejanimálnější instinkt, který člověk má, je pud sebezáchovy. Když tělo pochopí, že prohrává svůj boj o život, vstupuje do jakéhosi hypermódu. Racionální myšlení jde k šípku a mozek začne vysílat na všechny strany zoufalé signály „bojuj usilovněji“ – do svalů, do plic, do srdce, do mozku. Ty signály mají parťáka – adrenalin – který všemu dodává superschopnosti. Svaly zesílí, plíce dovedou pojmout víc kyslíku než obvykle… a tak dále. Tělo jako živoucí organismus chce žít stůj co stůj.“
I když v rámci žánru není humor na prvním místě, v předchozích dílech jsem si užívala sarkastické poznámky obou detektivů. Tentokrát mi přišlo, že žertování ubylo. To může být samozřejmě způsobeno i okolnostmi, za kterými autor knihu dopisoval. Každopádně mi v to knížce trošku chybělo.
„Důvěra se musí vysloužit.“ - Hunter
A i když se to možná mnohým z vás bude zdát jako blbost, hodně mi chyběl základní popis života Roberta. Za těch deset dílů jsem si zvykla, že nám Carter vždy nějak shrne, že Hunter byl vždy zázračným dítětem, v kolika letech, co dostudoval a že jeho disertační práce je povinnou četbou FBI. Bavilo, že po každé ho autor představil jinak, resp. v jiných souvislostech a tak jsem si na to zvykla, že jsem to tentokrát postrádala.
„My všichni, bez ohledu na to, jak si o sobě myslíme, že jsme drsní nebo silní… všichni děláme chyby a všichni potřebujeme jednou za čas trochu pomoci, protože žádný z nás nemůže být drsný a silný sto procent času. Já to musím vědět, protože už jsem to zkoušel a nepovedlo se to.“ - Hunter
Pro mě byl tento díl zřejmě nejslabším dílem celé série, to ale vůbec neznamená, že by to bylo mizerné. Stále je to výborná detektivka, jen v porovnání s ostatními se mi to zdálo horší.
„Někteří řvali nejslavnější ze všech amerických vět – „Za tohle vás zažaluju“.“
I tak určitě doporučuji, obzvlášť příznivcům Roberta Huntera. A pokud jste z této série ještě nic nečetli, určitě začněte od začátku. Stojí to za to!
Moje hodnocení:9/10
A na závěr, přemýšleli jste o tom, kolik je v posledním díle Hunterovi let a kolik času uplynulo od posledního dílu? V příštím článku jsem si pro Vás připravila mj. časovou osu této série (naleznete zde).
Komentáře
Okomentovat